Rodina v podstatě volí ze 3 možností: 

1. Všichni hovoří jazykem otce.

2. Všichni hovoří jazykem matky.

3. V rodině se hovoří oběma jazyky podle 

* nevědomého či neúmyslného („laissez–faire“) modelu, kde však do–

minantní jazyk nakonec převládne,

* úmyslného, vědomého modelu se snahou udržet oba jazyky (Schmidt–

–Mackey, 1977).

V případě posledního rozhodnutí rodina užívá strategie, z nichž některé

uvedeme:

Strategie dichotomie

1. podle osoby ­ zde je uplatňováno tzv. Grammontovo pravidlo, ze kte–

rého vyplývá, že jsou oba jazyky užívány nepřetržitě, současně a že dítě

mluví odlišnými jazyky ke dvěma klíčovým osobám v rodině. Občas do–

chází ke zvýraznění jednoho jazyka, například při návštěvě prarodičů, kte–

ří mluví více jedním z jazyků;

2. podle místa ­ děti se rychle naučí jazyk, kterým se mluví v určité lo–

kalitě, ale stejně rychle ho dokážou zapomenout. Příkladem jsou děti di–

plomatů, které po opuštění hostitelské země dokážou do tří měsíců plynně

užívaný jazyk zapomenout;

3. podle času a aktivity ­ do této kategorie lze zařadit příkladně bi–

lingvní školy v Kanadě. Přepínání z jazyka do jazyka v návaznosti na čas je

však značně neúčinné. Pravděpodobně proto, že to je řízeno vědomým roz–

hodnutím a nevyplývá z přirozeného a spontánního nevědomého chování. 

Strategie střídání

Střídání jazyků:

* podmíněné ­ například emočním stresem, zaměstnáním či asociací,

která spustí přepnutí na jiný jazyk,

* volné ­ rodiče bilingvních dětí užívají oba jazyky lhostejným způso–

bem. To má někdy pro dítě negativní následky, o nichž pojednáme

níže. Pro dítě je neplánované přepínání z jazyka do jazyka nečitelné,

bez zákonitostí a může je dovést až k jazykovému míšení, kdy samo

neodlišuje jeden jazyk od druhého.

Podle způsobu osvojení jazyka můžeme rozlišovat bilingvismus čas–

ný a pozdní, kdy jsou za hranici považovány čtyři roky dítěte. Když dojde

43